Když tě někdo okrade, zvýší se ti procento zlodějů v tvým hledáčku. Přestaneš lidem věřit a máš od nich odstup. Jdeš o pár kroků zpět, ale zároveň kupředu, jenže přicházíš o nadhled. Momentálně nemám sílu věřit v kolektivní hnutí, který chce něco změnit – vzdor se stal jenom individuálním nástrojem pro přehled v situaci a pro to něco říct, jako jedinec. Můžeš mě zařadit do jaký škatulky chceš, ale nedržím žádnou vlajku, nejsem v žádným hnutí. Punk pro mě umřel, protože ho někdo dávno ukradl a dělá to dodnes. Aktivismus je zavřenej v kleci, jako zvíře v zoo a lidi maj spoustu jinejch životních starostí, který je dostatečně zaměstnaj. Dostal jsem se tak do meziprostoru, kterej má nevděčnou pozici. Tohle album není politická „agitka“, jako tomu bylo třeba v předešlý tvorbě. Tohle je experiment. Ukradl jsem beaty a napsal do nich recenzi tohodle meziprostoru. Možná to pro tebe přestane mít smysl mě poslouchat, ale já zkusil jinou cestu a chtěl bych oslovit i jiný lidi, než doteď. Krádež tě obohatí, možná naštve, nebo to nepochopíš, nebo je ti to jedno.